organizátoři

Foto Kač

Kač

Při studiu sociální pedagogiky a volného času jsem propadla kouzlu simulací, her a prožívání dobrodružství a rozhodla se na základě vlastního zážitku směřovat svoji energii k zprostředkovávání zážitků ostatním. V roce 2008 jsem potkala organizaci Velký vůz a začala s organizováním akcí. Za sebou mám organizování 4 ročníků Velkovozích silvestrů, 3 ročníky Křídel, 2 ročníky Drsných hor, 1 ročník Divadla na cestách a jako poslední 1 ročník prázdninovky NaHRAně. Mám ráda psychicky náročné aktivity, propracované motivačky a scénky, kreativní programy... Při práci s lidmi s postižením zraku jsem se naučila pokoře a pochopila smysluplnost pomoci druhým. Momentálně se ale věnuji především nejmladšímu členovi rodiny, který jakožto zdatný organizátor vyplňuje většinu mého času. Baví mně hnětení hlíny v keramice i na zahrádce, barevné spektrum kombinací pro bláznivé šperky, cestování vlakem do zemí s nezapomenutelnou vůní a setkávání s inspirací, která má přízračné podoby.

Co pro mně znamená na hraně? Odvaha se považuje za ctnost, o kterou stojí za to usilovat. Přehnaná odvaha může uškodit. Lidem, kteří příliš riskují, se může stát, že je ostatní litují a neobdivují. Ti, kteří nikdy nechtějí nic riskovat a jsou uzavření v bezpečném vakuu známého, se ochuzují o příležitosti. Na hraně pro mně znamená balancování, rozhodování. Nemít slepou důvěru ve své schopnosti, ale mít schopnost správně odhadnout rizika a možnosti.

V životě jsem riskovala: když jsem se pustila vlakem do Číny a dále, aniž bych ovládala pořádně jiný jazyk nežli svoji mateřštinu. Když jsem opustila a nechala za sebou desetiletá přátelství, která nic nenabízela, zato hodně energie brala a vydala se cestou poznání lidí, kteří za to stojí. Když ráno vstávám a koukám na moji neobyčejnou polovičku.

Foto Robert

Robert

Matfyzák a programátor schopný sedět 12 hodin v kuse před počítačem, pročež mám potřebu to ve volném čase důkladně vyběhat. To mne kdysi dovedlo do Hnutí Brontosaurus a později i do Velkého vozu. Za sebou mám 5 ročníků šifrovacího závodu Matrix, 3 ročníky zážitkové akce Křídla, 3 programové silvestry Velkého vozu, první ročník NaHRAně a nepočítaně brontosauřích pracovně-prožitkových akcí. Kromě toho s Kač organizuji dlouholetý zážitkový program pro našeho nejmenšího, což bývá na hraně tak dvakrát do týdne.

Na hraně se cítím pokaždé, když dělám výlety do míst, kam nikdo nechodí, protože jsou příliš vysoko, příliš hluboko anebo příliš zchrátralé. Když se rozhodnu, že mi stojí za to se protáhnout úzkou plazivkou, probrodit ledovou vodou, vyšplhat po vachrlatém žebříku a slanit do hluboké šachty– jen abych objevil, jak to vypadá dál. Pokaždé, když řeším tu tenkou hranici mezi nemůžu, nesmím a nechce se mi. Pokaždé, když mi někdo řekne, to nejde, to nemůžeš a já mám nutkavou potřebu mu dokázat opak. Pokaždé když začnu organizovat nějakou větší akci, už se rozjede propagace a já vidím, že už nemůžu cuknout a musím ji dotáhnout do konce, arciže v nějakém hodně šibeničním termínu.

V životě jsem nejvíce zariskoval dvakrát – když jsem kvůli práci opustil školu v posledním ročníku a o pár let později řekl u oltáře Ano. Dodnes ani jednoho nelituji. Spekulacemi na bitcoinové burze jsem si vydělal na ojeté auto a v pokeru prohrál dvě zmrzliny a jednu večeři. Jinak jsem samozřejmě opatrný a rozvážný člověk :-)

Foto Lukáš

Lukáš

Dráhu budoucího vědce a badatele narušila účast na zážitkové akci Instruktorů Brno s příznačným názvem Proměny. Otočila kormidlo mého zájmu od neživého k živému. Od toho jak fungují fyzikální zákony a neživý svět, k tomu jak fungují lidé a především k tomu jak funguji já. Přes Lanové centrum Proud, organizátorský kurz Instruktorů Brno, jsem se dostal do Velkého vozu. Zde jako instruktor organizuji akce od roku 2006 a byl jsem i 4 roky předsedou. Mám za sebou organizování outdoorových závodů, zimních akcí, 4 letních prázdninovek Křídla, z toho tři poslední jsem vedl. Připravoval jsem 3 ročníky Kurzu Velkovozáckých InstuKtorů, zaměřeného na předávání know-how v oblasti zážitkové pedagogiky a praktický nácvik organizace akce.

Po úspěšném dokončení Fakuty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT, jsem tři roky vedl Kariérní centrum ČVUT. Aktuálně jsem na volné noze a živím se jako kariérní poradce, lektor, metodik, facilitátor, připravuji teambuildingy a vystupuji jako kejklíř, klaun a fireshow performer. Jsem v tříletém výcviku Somatic Experience zaměřeném na práci s traumatem prostřednictvím tělesného prožívání a asistuji na ročním výcviku zaměřeném na práci s vědomou přítomností, vnitřní energií a mužskou sexualitou.

Nejsilnější hrana je pro mě aktuálně být tady a teď. Uvědomovat si své tělo, které funguje jako kotva v přítomnosti. Užívat si ho a poslouchat ho. Učím se poznávat hranice pružnosti svého nervového systému. Hranice toho co zvládnu a kdy už jsem zahlcen. Kdy jsem vědomě přítomný, a kdy jsem „odpojený“ od těla a řízení přebírá pouze hlava. Sleduji hranice mezi vznitřní nejistotou, mezi negativním nalazením a dobrou náladou. Učím se vědomě tyto hranice překračovat a posouvat. Zjímají mě také hrany a hranice v mezilidských vztazích i v lidských možnostech, protože kolem nich se děje to zajímavé.

Rád riskuji vědomě. Risk pro mě představuje opuštění známého, vybočení ze zaběhlých kolejí, situaci kdy nemám předem spočteny náklady a ztráty. To, když se rozhodnu jít od něčeho po hlavě. Dělání chyb a učení se z nich. Změnu, kdy nevím, do čeho jdu, ale těším se na to.

Foto Michal

Michal

Když jsem se v roce 2010 zúčastnil prázdninovky Velkého vozu Křídla, byl to zážitek, který změnil můj život jako málo věcí předtím. Jedním z mých velkých poznání tohoto období byla touha něco podobného pomoci zprostředkovat dalším lidem. To se mi povedlo v roce 2012 jako jednomu z organizátorů Křídel 2012. NaHRAně je má první velká zážitkovka v roli orga u jejíhož zrodu jsem od úplného začátku a moc se na ní těším.
V civilním životě jsem kromě jiného milovníkem hudby, fotbalu, jachtingu, jizdy na kole, divadla, knih, přírody a také programování. Rád si hraji mnoha různými způsoby. Živím se jako SW vývojář\architek\konzultant toho času na volné noze.

Na hraně pro mě tedy znamená hlavně schopnost vykročit ze zajetých kolejí v běžném životě. Každodenní konfrontace s hlubokými emocemi, strachy a tendencemi uzavírat se a „neriskovat“. Výzva k pravdivosti, přítomnosti a otevřenosti...

Z vědomého riskování to bylo zejména rozhodnutí ukončit studium na FEL ČVUT prostě proto, že náplň studia neodpovídala mým představám o tom, co by se člověk měl učit, když chce být dobrý programátor (praxe mi dala za pravdu). Následně určitě také odchod na volnou nohu z firmy, kde jste strávil 8 let „budováním kariéry“.
Nicměně při hlubším pohledu bylo mnohem více toho nevědomého riskování. Každodenních „malých“ rozhodnutí a křižovatek, jejichž celkovým efektem je hazardování s tím, zda budu žít plný a spokojený život nebo (slovy Mr. Saita z filmu Inception) „become an old man, filled with regret, waiting to die alone.“

Foto Ivet`

Ivet

Odjakživa jsem člověk zvídavý a cestu osobního rozvoje a poznání hledám úplně ve všem. Ráda poznávám svět studiem teoretické fyziky a pronikám do podstat struktury hmoty a kosmologie. Baví mě se nořit do mého nitra skrze meditace. A zážitkové akce, kde se mohu učit přímou zkušeností a sdílením s druhými, považuji za skvělý nástroj sebepoznání. Mám za sebou organizaci NaHRAně 2014. Jako účastník pak 3-týdenní mezinárodní zážitkovku v Holandsku a mnoho víkendových akcí či seminářů.

Na hraně je tajuplný prostor mezi dvěma extrémy. Hledání rovnováhy v místě, kde to jen těžko jde, přinášející nečekané výsledky. Je to předěl mezi sny a realitou, mezi vnitřním a vnějším, mezi nedosažitelným a dosaženým. Na hraně se cítím, když toho dělám tak moc, že to ještě jde. A také, když se odvážím upřímně vyjádřit své pocity či názory, u kterých se obávám jak budou přijaty.

Riskovala jsem vždy, když jsem vylezla tak vysoko, že mě zachvátil panický strach, ale já i tak vylezla ještě výš, až na vrchol hor, rozhleden stěn a žebříků :) Ráda podnikám bláznivé cesty, ovšem často nacházím větší risk v měnění svého myšlení či každodenních návyků, v nastavování si hranic v osobním životě a vyslovení jasných slov „ano“ a „ne“, než v doslovné cestě do neznáma.

Foto Míša

Míša

Velký vůz se do mého života dostal tak nějak plíživě poté, co jsem se přestěhovala do Prahy a náhodou potkala pár velkovozáků. Termíny jako zážitková pedagogika, šifrovačky a městské hry byly velká neznámá. Po počátečním oťukávání se to vše začalo skládat do barevné mozaiky lidí, kteří svůj život žijí aktivně, umí učit, motivovat, podporovat, bavit se a dávat smysl tomu, co dělají. Odtud byl jen krůček k účasti a postupně i k organizování akcí. V současnosti mám za sebou spolupráci na dvou ročnících Putování za Duchem Vánoc, jednoho plesu, kreativních workshopech a B-týmování na šifrovačkách.

Na hraně je pro mě o umění rovnováhy. Poznat a definovat vlastní limity i ty dané našim okolím. Zjistit kudy vedou hranice, jestli se dají posunout dál, co to přinese a zda je o co stát. Nakreslit nové v místech, kde se svobody jednotlivce potkávají s osobní svobodou lidí kolem. Překonávat ty, které omezují a respektovat ty, které chrání. Na hraně znamená být čestná k sobě i ostatním a přitom respektovat svobodu volby a svobodu chybovat. Je to zhluboka dýchat, dělat, co vnímám jako správné a chytit se kormidla místo plavání s proudem.

Kdy jsem v životě riskovala? Když jsem riskla stěhování do Prahy i za cenu spálených mostů. Když jsem se i přes svůj antitalent začala učit sjezdovat svahy na lyžích a ochutnat tak kdejakou závěj. Když jsem rozmontovala kolo, sedla s ním do letadla a smontovala ho v úplně cizí zemi. Pokaždé, když při tangu zavřu oči a nechám se s důvěrou vést. A také v okamžiku, kdy jsem vyplnila přihlášku NaHRAně a stiskla klávesu Enter.

Foto Jirka

Jirka

Jsem vystudovaný geomatik pracující jako programátor. Mám rád podzemí, urbex, hory, výlety do přírody a geocaching, který spojuji se všemi před ním jmenovanými koníčky. Účastnil jsem se několika šifrovacích her a jednu z nich začal pořádat. Později jsem před luštěním šifer začal upřednostňovat outdoorové závody. Navzdory tomu jsem spíše rozvážný člověk, co se nerad ukvapuje. Studium vysoké školy jsem si prodloužil z pěti let na sedm, v podzemí se dokážu zapomenout na dlouhé hodiny a na klidném místě v přírodě se někdy zasním tak, že ztratím pojem o čase. V roce 2012 jsem se účastnil zážitkové akce Křídla a o dva roky později NaHRAně. Obě akce mě nesmírně obohatily a myslím, že přišel čas přispět ke zprostředkování těch krásných zážitků dalším.

Na hraně pro mě znamená balancování mezi jistotou známého a pokušením z neznámého, potenciálně zajímavějšího. Jet na dovolenou či výlet tam, kam jezdí kde kdo, a vědět, co mě tam čeká, nebo vyrazit na méně známá místa s tím, že budu muset víc věcí zařídit, že tam můžu narazit na víc problémů a že se mi tam nakonec ani nemusí líbit. Zůstat na škole, kde mi k dokončení studia zbývá rok, i když vidím, že pracovat pak stejně budu mimo obor, nebo studia zanechat. Prozkoumat ještě i tuhle štolu v opuštěném dole, i když je zatopená a ledová voda sahá po krk, nebo si jí odpustit s tím, že zvědavost tentokrát zůstane neukojena.

V životě jsem asi nejvíc riskoval letos v zimě. Přidal jsem se do organizačního týmu NaHRAně a to navíc v době, kdy s mojí milou plánujeme koupit dům. V obojím vidím velký zásah do svého času a pohodlí. Věřím však, že za rok nebudu ani jednoho z těchto rozhodnutí litovat.

Foto Eliška

Eliška

Moje první seznámení s Velkým vozem bylo skrze šifrovací hry. Potom jsem se doslechla o jejich zážitkových kurzech a už jenom vyčkávala, kdy se nějaký bude konat. NaHRAně 2014 se mi trefila do období, kdy její témata reflektovala otázky, které jsem v sobě zrovna řešila. Akce byla nezapomenutelná a hromada poznatků a prožitků z ní mě ovlivňuje dodnes. Jsem člověk schopný strávit den a noc venku, nachodit při tom spousty kilometrů a bádat nad šiframi a jindy zase prolenošit celý víkend v klidu a teple domova. A z obojího mám přibližně stejné potěšení. Organizuji již pátým rokem Plzeňskou šifrovačku, užívám si všechny možné druhy tance a ráda se s lidmi bavím o hlubších osobních věcech.

Na hraně se cítím vždycky, když se rozhoduji, zda být autentická nebo raději setrvat v něčem, co by pro mě i okolí bylo snazší. Když se rozhodnu nenaplnit něčí očekávání. Na hraně je pro mě vystoupení z domnělých jistot, ta chvíle, kdy mě obavy volají zpátky do komfortní zóny, ale venku čeká něco lákavějšího, opravdovějšího. Na hraně je, když vnímám, že riziko je ve všem, do čeho se člověk naplno pustí, protože hrdiny od idiotů odlišuje občas jenom náhoda.

Naposledy jsem riskovala, když jsem v půlce skončila s doktorským studiem, protože jsem se rozhodla raději zahodit dva roky práce a složených zkoušek než ztratit další dva něčím, co mě nebaví. Riskovala jsem, když jsem začínala nový vztah v době, kdy jsme nevěřila vůbec ničemu a jediná možnost byla to prostě zkusit. Riskovala jsem, když jsem ukazovala lidem, v čem jsem slabá a čeho se bojím, a říkala si o pomoc. Když jsem lezla do kanálů a štol a cestovala stopem. Když jsem Kačce na organizaci NaHRAně 2016 řekla „tak se mnou počítejte.“